ACCEPT vydávají po třech létech nové album. S půlkulatým výročím k tomu, „The Rise Of Chaos“ je totiž patnáctým v pořadí diskografie původně solingenského monstra. V mezičase se z kapely poroučeli Stefan Schwarzmann a Herman Frank, na jejichž místa nastoupili americký bicmistr Christopher Williams (čímž tedy původní „německost“ kapely znovu pozbyla na své údernosti) a Uwe Lulis, spolehlivý druhý kytarista s neprůstřelným vysvědčením z GRAVE DIGGER. To ovšem nic nemění na tom, že kapelní otěže i tak třímá pevně v rukách duo Wolf Hoffmann a Peter Baltes, a právě jejich rozpoložení bude tím, co o kvalitách novinky rozhodne, respektive již vlastně rozhodlo.

Je jasné, že když si chcete poslechnout nové ACCEPT, je to proto, že víte do čeho jdete. Pustíte si to album a čekáte pořádný heavymetalový nářez. Ocelové hobliny lítají všude kolem, pod údery kopáků praskají okolní zdi a když nastoupí refrén, máte pocit, že snad vyskočíte z vlastní kůže. Žádné experimenty, žádné přibližování se jiným stylům, jen prostě pravý úder pravým hákem na solar všem nevěřícím v sílu a podstatu těžkého kovu.

Což by na patnáctém studiovém albu v pořadí mohlo zavánět jistým kolovrátkem, že. Jenže chyba lávky! Kolovrátek, který ACCEPT na „The Rise Of Chaos“ rozšlapávají svou ocelovou botou, není jen tak obyčejný kolovrátek. Ani náhodou. Je to mocný hrabě Kolovrat, který si nasadil železné rukavice, aby každá jeho dobře mířená rána měla dvojnásobný efekt. A chtělo by se říct, konečně!

Zatímco mnohým jiným totiž stačí právě hned první „návratové“ album, aby stvořili milník hodný věčného zapamatování, ACCEPT to trvalo takové desky čtyři. „Blood Of The Nations“ nebylo vůbec špatným zářezem, ale do úplného perfektna mu přece jenom něco scházelo. A „Stalingrad“ a „Blind Rage“ už jenom smutně sledovaly klesání kapely na pomyslném žebříčku zajímavosti, na němž i tak kapela nikdy ve své novodobé historii nesahala po příčkách nejvyšších.

Ale s tím vším je konec. Přichází chaos a s ním i nejzvučnější nahrávka ACCEPT v novém tisíciletí. Kostky vysoustružené z té nejčistší panenské oceli jsou vrženy proti vlně autorské impotence, jíž stahují ke dnu, aby (alespoň na nějaký čas) přestala obtěžovat okolí. „The Rise Of Chaos“ je monumentem těžkého kovu, v němž je všechno tam, kdy má správně být. Tedy především riffy pevně zařezané ve vaší šedé kůře mozkové, dočasně přepouštějící své pozice už jen nadýchaným kytarovým sólům a hromovým refrénům, v nichž graduje havraní krákání Marka Tornilla, nezřídka podpořené jedinečnými acceptovskými sbory. Zabodněte svůj ctěný prst kamkoliv do hracího pořadí skladeb alba a vždycky dostanete perfektní vzorek toho, jak by měli ACCEPT v roce 2017 znít, aby si udrželi svůj legendární status.

Nemám nejmenších připomínek a plný počet bodů šetřím pouze při paměti zlatých osmdesátých let. Dovolte mi vlastně jen jeden skromný dotaz navíc: proč všechnu tu parádu nemohla uvádět „Carry The Weight“ a musela se krčit téměř na samotném konci? I nevěřící Tomáše by totiž v takovém případě praštilo do uší, že tady skutečně o něco jde!